Přihlášení

Kdo je online

Momentálně je online 0 uživatelů a 0 hostů.

Proč padá americký dolar?

Jan Pecháček

V televizi a novinách často slýcháme věty typu: Koruna opět posiluje. Cena ropy překročila 90 USD za barel. Dolar se prodává za rekordně nízkou cenu. Cena zlata dosáhla historického maxima. Je však důležité si uvědomit, že ve skutečnosti koruna téměř neposiluje, ani ropa se nestává vzácnější, ba ani množství zlata na světě se nezmenšilo, což by odůvodnilo zvýšení jeho ceny. Všechny tyto zprávy, se kterými jsme se v nedávné době setkali, však mají jeden společný jmenovatel. A tím je americký dolar, nebo také $, USD, buck či greenie.

Jak již jste jistě zaznamenali, kurz amerického dolaru vůči české koruně klesá. Co již však možná nevíte je, že dolar klesá prakticky vůči všem světovým měnám – srovnejte euro €, britskou libru (GBP), ruský rubl (RUB), japonský jen (JPY) a kanadský dolar (CAD). Napsal jsem, že koruna téměř neposiluje. Není to tak docela pravda, např. vůči euru a libře koruna dlouhodobě posiluje, zhruba v rozmezí 1,5 – 3 Kč za rok (tedy asi o 5 %). Naproti tomu vzhledem k dolaru koruna posiluje rapidně, asi o 2,50 Kč za rok, což dělá téměř 10 %. To znamená, že koruna sice mírně posiluje, daleko patrněji však dolar ztrácí. Zvláště patrné je to pak z dlouhodobého pohledu: před sedmi lety dolar atakoval hranici 42,– Kč, dnes se dolar ze všech sil snaží udržet alespoň 19,– Kč. To je ztráta cca. 55% hodnoty za 7 let.

A to je hodně. Pokusím se proto rozebrat příčiny tohoto velkolepého pádu světového platidla. Podíváme na vývoj dolaru od počátků (1792) do konce zlatého standardu (1971).

Dříve, něž můžeme kvalitně rozebrat současnost, musíme se podívat do minulosti. Samotné slovo dolar pochází z německého thaler, které zase má původ v českém slově tolar. S nadsázkou se dá říci, že Češi vymysleli název pro americkou měnu. Od názvu se pomalu můžeme přesunout k hodnotě měny, která s názvem souvisí. Původní názvy některých platidel totiž byly shodné s jejich hodnotou – například britská libra šterlinků byla původně definována jako 1 libra stříbra (asi 450 gramů). U dolaru je to malinko složitější. Ten byl definován už roku 1792 také ve stříbře, a to jako něco přes 24 gramy stříbra. Zároveň byl však definován i jako 1,6 gramu zlata (ve skutečnosti opět o nějakou tu setinku více). Dolar byl tedy bimetalická měna. To nebylo zrovna výhodné, a tak v roce 1900 byl dolar převeden na zlato, a to tak, že 1 dolar odpovídá 1,505 gramům zlata, tedy že jedna trojská unce se dá pořídit zhruba za 20 dolarů.

Obecně jakýkoliv standard je tím nejlepším nástrojem k zabránění neúmyslného i, jak si později ukážeme, úmyslného znehodnocování měny. Standard znamená, že jednotka dané měny je směnitelná za nějakou hmotnou komoditu v trvale daném poměru. Takovým standardem může být cokoli, co lidé chtějí, ať už zlato, ocel nebo třeba písek. Zlato a stříbro se dobře ujaly z několika důvodů. Za prvé, v malém objemu soustřeďuje velkou hodnotu (např. 1 malá zlatá cihla o váze 1 kg má rozměry 116,5 × 51 × 9 mm a kdybyste si ji chtěli pořídit, vyšla by vás na více než půl milionu korun). Za druhé, zlato se dá velmi dobře dělit na velmi malá množství. A za třetí, zlato téměř nepodléhá zkáze. Zlato je samozřejmě mnohem cennější než stříbro, a tak se stříbro hodí na malé obchodní transakce a zlato potom na větší.

Tolik obecně. Jsme tedy na přelomu 19. a 20. století a máme velmi kvalitní a slinou měnu, která je plně kryta zlatem, tedy že každý vlastník dolaru může do kterékoli americké banky přijít a směnit si 20 dolarů za 1 unci (asi 31,104 gramu) zlata. V roce 1913 se však stalo něco, po čem trh již nikdy nebude jako dřív. V rozporu s Ústavou Spojených Států byl založen Federální rezervní systém, zkráceně FED. Tím byla dána soukromé skupině bankéřů moc určovat úrokové sazby a tisknout a razit peníze. Stát se tak nechal připravit o jednu ze svých hlavních výsad. Vzhledem k tomu, že stále platil zlatý standard, nemohli si FEDoví bankéři dělat, co chtěli. Stále mohli tisknout jen takové množství dolarů, aby jejich celková suma děleno dvaceti byla přibližně rovna množství uncí zlata v amerických státních rezervách.

Pak přišla válka. Ve všech evropských zemích natiskli víc měnových jednotek, než na kolik měli v trezorech zlata a tak museli zlatý standard opustit, tedy vyhlásit bankrot. Dolar stále zůstal zlatu věrný, protože USA vstoupily do války později. Z této doby pak pochází rčení As good as gold (tak dobrý jako zlato), které kvalitu dolaru jako měny vystihovalo. Po válce se evropské země k jakési obdobě zlatého standardu vrátily, ale ten nevydržel moc dlouho a ani pro dolar to není nijak důležité.

Daleko důležitější věc se však stala roku 1933, kdy Spojené Státy svůj zlatý standard změnily. Hlavní změnou obecně byl poměr zlato:dolar. Ten se nově ustálil na 1:35. Toto krytí zůstalo pouze pro vlády cizích zemí, a tak mohl americký dolar stále zůstat rezervní měnou. Pro americké občany však již dolar přestal být kryt zlatem, tj. si nemohli svých 35 dolarů směnit v bance za unci zlata. A co bylo ještě horší, vlastnictví zlata bylo zcela zakázáno. Už toto mělo ostatní země varovat, že dolar krytý zlatem je v krizi. Ale nikdo si nebezpečí nepřipouštěl.

Po druhé světové válce byl nastolen nový, tzv. Brettonwoodský systém. Ten se do značné míry držel předchozích pravidel: kurs zlato:dolar = 1:35, dolar byl směnitelný jen pro cizí banky a vlády, čímž se opět stal rezervní měnou. Díky obrovským zásobám zlata si to mohl dovolit. Zde se opět můžeme vrátit k instituci, kterou jsem již jednou zmínil, a tím myslím FED. Na celém světě vznikla velká poptávka po dolarech, protože to byla poslední z významných měn, která zůstala alespoň mírně svázaná se zlatem. Tuto poptávku bankéři FEDu uspokojovali tištěním nových dolarů. Ale pozor, na každých 35 nově vytištěných dolarů by musela ve vládních trezorech přibýt jedna unce zlata. Což se samozřejmě nedělo. V této chvíli tak USA potažmo FEDoví bankéři podváděli (uváděli v omyl za účelem vlastního prospěchu) celý svět, který si nevědomky myslel, že kupuje kvalitní a hodnotnou měnu. Zbytek světa tak hradil americkou inflaci a blahobyt Američanů.

Byli zde však lidé, kteří s tímto nesouhlasili. John Fitzgerald Kennedy například ve svém Vládním příkazu č. 11110 ruší pravomoc FEDu vydávat peníze a zcela v souladu s Ústavou vrací tuto pravomoc do rukou Kongresu. Také požadoval tisk stříbrných certifikátů na stříbro v držení ministerstva financí (US Treasury). Proto musel být odstraněn. Jak to s ním dopadlo všichni dobře víme, jeho smrt nebyla nikdy zcela objasněna.

Tento systém trval zhruba dvě desetiletí. V průběhu této doby však začínaly být ostatní státy, zejména ty evropské, znepokojeny vzrůstajícím množstvím dolarů ve svých trezorech. Čím více dolarů se při stejném množství krycího zlata natisklo, tím menší byla hodnota každého z nich. Jen tak na okraj, v trezorech evropských centrálních bank se jich nahromadilo přes 80 miliard. Dopisy, aby americká vláda zastavila inflaci své měny, se nesetkaly s úspěchem. Zbývala proto jediná možnost: přeměnit co nejvíce dolarů u americké centrální banky (FED) za zlato v poměru 35:1. Za zhruba jedno desetiletí se zásoba amerického zlata ztenčila z 20 mld. USD (srovnejte s 80 miliardami v držení evropských bank) na asi 9 mld. USD. A 15. srpna roku 1971 se to stalo. Americký FED zavřel svou přepážku a přestal ostatním zemím dolary za zlato směňovat. Tím pádem byl de facto vyhlášen bankrot a svět zůstal zcela paf a neschopen potrestat dlužníka, jak by se bylo stalo v případě jakéhokoli jiného státu.

A tak se celý svět ponořil do éry papírových peněz bez hmotného krytí. V tomto okamžiku už chamtivým bankéřům nic nebránilo v bezuzdném tištění dolarů. Jako výsledek se dolar propadl až na 70 za unci zlata a stále klesá. V současnosti se zlato prodává za 783,50 USD (close price 26. října 2007). Dolar tak přišel téměř o 97,5 % své hodnoty od doby, kdy platil zlatý standard ve své původní podobě. Je to velmi názorně vidět na grafu, který zobrazuje inflaci v průběhu historie dolaru. Do roku 1913 všechno probíhalo celkem v klidu s občasnými výkyvy. Hned po založení FEDu se inflace vyšplhala k hodnotám, které už nikdy nepodstoupila. Stále však byl vzrůst díky zlatému standardu relativně mírný. Když byl v roce 1971 zcela zrušen, inflace vylétla k naprosto nepředstavitelným výšinám a v tomto růstu pokračuje dodnes.

Amerika ovšem nalezla nový způsob, jak poptávku po své měně udržet a nechat tak ostatní státy platit jejich inflaci. Uzavřeli proto dohodu se Saúdy, vládnoucím rodem v Saúdské Arábii, toho času největším producentem ropy. Američané slíbili Saúdům silou udržet jejich moc výměnou za to, že si Saúdové ropu nechají platit v amerických dolarech. Ostatní členové kartelu OPEC se brzy přidali. A protože ropu potřebuje každý stát, poptávka po dolarech se udržela. Tak se členům OPECu začaly hromadit dolary, které použili na nákup hmotných statků, potažmo rozvoj svých zemí (vezměme jako příklad Dubaj). V průběhu se vyskytlo několik „statečných“, kteří chtěli za ropu něco jiného než dolary, v poslední době to byl Irácký diktátor Saddám Husajn, který chtěl za ropu eura. Proto byl pro výstrahu a z vymyšlených důvodů násilím svržen a popraven. Nyní v jeho tradici pokračuje Írán, na jehož ropné burze se z 75% obchoduje v něčem jiném, než v dolarech. Možná jste si všimli jeho neustálého očerňování v médiích a strašení jeho jaderným programem. Jak to s ním dopadne, uvidíme.

Nyní se vraťme k FEDu a jeho bankéřům. Tito bankéři vydělávají tak, že půjčují bankám peníze a chtějí za to úroky. Chtějí si přirozeně vydělat co nejvíc, tedy půjčovat co nejvíc. Ale ostatní banky nerozdávají peníze na ulici, ale vydávají je prostřednictvím úvěrů. Většina lidí si myslí, že banka půjčí jako úvěry peníze svých klientů, kteří si je u ní uloží. To však není pravda, banky půjčují asi desetkrát více.

Z toho vyplývá, že FED se snaží o to, aby si Američané co nejvíce půjčovali. Tohoto svého cíle dosahuje vytvořením zdání, že každý dobrý Američan vlastní svůj dům. Vedlejším efektem této snahy je zvýšení cen nemovitostí – to bude ještě důležité později. Jenže všichni Američané pochopitelně peníze na dům nemají, a tak si musejí půjčit. Za vypůjčené peníze postaví americká stavební firma Američanovi jeho vytoužený domek. Materiály, z něhož je dům postaven však ve většině případů z Ameriky nepochází. V lepším případě jde o kanadské dřevo, v horším případě pak o čínský sádrokarton nebo plast. Dům je také potřeba nějak vybavit, což se zpravidla provádí pomocí elektroniky z Japonska a Tchajwanu a ostatního zboží z Číny. Díky tomu se hromadí dolary jako celosvětově uznávaná rezervní měna kromě zemí vyvážejících ropu zejména v Číně (ale také třeba i v Japonsku). Část těchto dolarů používají Číňané pro nákup ropy.

Nyní trochu odběhněme a soustřeďme se na americkou vládu. Ta má v současnosti velké výdaje s vedením dobyvačných válek boje proti terorismu v Afghánistánu a Iráku. A bohužel nemá peníze, a to ani na sociální zabezpečení a zdravotní péči pro své občany. Dluh v těchto oblastech představuje již 90 bilionů (9 a za ní 13 nul) USD. Proto USA škemrá o půjčky, kde může. Vzhledem k tomu, že Číně i po nákupu ropy a ostatního zboží pro své potřeby dost dolarů zbude, nakupuje Čína dluhopisy vlády USA. Těchto dluhopisů už má asi za bilion dolarů. Tím pádem pomáhá vládě USA vést tyto války a zabezpečovat vlastní obyvatelstvo.

Americké banky instruované FEDem kvůli svému zisku dávají úvěry i lidem, kteří by v jakékoliv jiné zemi neměli šanci úvěr dostat. Samozřejmě to s sebou nese větší úrokovou sazbu. Velká hromada všech možných hypoték od dlužníků s různou schopností splácet se pak zabalí do jediného balíku a prodá se na burze (CDO, CMO, apod.). Nákupce těchto cenných papírů pak nemůže zjistit, jakou má šanci na splacení těchto dluhů. Je to výhodné pro banku, protože ta okamžitě dostane zpět své peníze, i pro nákupce, protože ten získá cenný papír s úrokem. Fakt, že tak riziko vytvoření nedobytné pohledávky přejde z banky na někoho jiného pak podporuje banky v bezhlavém půjčování všem, kdo o to požádají.

Problém je ten, že většina amerických občanů je zadlužena již tak, že si už buď půjčit nechce nebo ani nemůže. Díky tomu od začátku roku 2007 zkrachovalo již kolem třiceti amerických bank včetně takových jako New Century Financial. To ovšem ještě není všechno. Aby banky učinily své úvěry ještě přitažlivějšími, nabízejí služby jako Interest Only (po určitou dobu se platí jen úrok) nebo ARM (hypotéky s proměnlivou úrokovou sazbou, která se zpravidla mění podle nějakého indexu). Není třeba zdůrazňovat, že v případě přechodu na splácení včetně dlužné částky v prvním případě nebo nějaké nenadálé změny na světových trzích v případě druhém, výše měsíčních splátek rapidně vzroste – až o stovky dolarů.

A dlužníci, kteří jsou už tak v tíživé situaci najednou přestanou být schopni splácet. Když dlužník přestane splácet úvěr, banka zastoupená exekutorem přijde a dům zabaví. Dlužník se tak ocitne na ulici. Jenže bance je dům k ničemu, a tak ho dá do dražby, protože za něj chce získat peníze. A na trhu je rázem o jeden dům víc. To by samo o sobě ještě nic neznamenalo. Jenže množství domácností postižených exekucí je obrovské: mezi červnem a zářím již 447 000 oproti 223 000 z téhož období minulého roku. Jak jsem již dříve poznamenal, ceny nemovitostí jsou velmi vysoko. Pokud se na trhu objeví tak velké množství nemovitostí při stálé poptávce, zákonitě budou ceny stlačeny dolů. A teď pozor: pokud se ceny nemovitostí sníží, sníží se i hodnoty nemovitostí zatížených úvěry. A v mnoha případech poklesne cena nemovitosti pod hodnotu zbývající dlužné částky (tzv. negative equity). Tím pádem bude za úvěr nedostatečná záruka a opět tady nastupuje banka, která kvůli ochraně svých investic zabaví buď celý dům nebo jen něco z něj. Opět půjde spousta domů do dražby a cena nemovitostí se opět sníží. Z této spirály proto téměř není úniku a tento strmý pokles cen bude pokračovat, dokud se ceny nemovitostí nedostanou na svou běžnou úroveň určenou normální nabídkou a poptávkou, tedy dokud realitní bublina nesplaskne. Fakt, že to za sebou nechá velké množství lidí bez domova, je asi všem lhostejný.

Důsledkem toho všeho bude, že hodně Američanů se bude muset omezit ve svém konzumním způsobu života (těžko se myslí na zábavu, když nemáte střechu nad hlavou), díky čemuž Čína a ostatní státy dostanou méně dolarů. Tím pádem jim po upotřebení těch dolarů, co dostanou, zbude méně na nákup amerických vládních obligací. Spojené Státy pak nebudou moci vést tolik válek v zahraničí a velmi pravděpodobně se to dotkne celé jejich ekonomiky včetně zdravotní péče a sociálního zabezpečení, akciových i derivativních obchodů, neboť jak jsme si již řekli, cenné papíry založené na úvěrech jsou obchodovány na burze. Ale v obavách z neschopnosti dlužníků splácet dluhy, z nichž tyto cenné papíry vycházejí, se tyto papíry téměř přestaly obchodovat. Prostě nikdo nechce riskovat to, že mu v ruce zůstane jen hodně drahý toaletní papír. Kvůli nedostatku poptávky poklesne i cena těchto papírů a biliony dolarů doslova zmizí z trhu, zanechávajíc mnoha investorům oči pro pláč. FED se to bude samozřejmě snažit vyrovnat masivní výrobou nových dolarů z ničeho a snahou udat je na světových trzích, díky čemuž bude následovat další devalvace dolaru a ztráta důvěry v něj. Jenomže celá světová ekonomika je s dolarem pevně svázána, a tak co se stane v USA, promítne se i v menší míře do zbytku světa. A nastane recese.

Co dělat proti tomu?

Pokud jste Čech, možná jste již shledali, že i u nás jsou ceny nemovitostí neobyčejně vysoké. Ano, realitní bublina je přítomna celosvětově, The Economist napsal: Jedná o největší bublinu v historii. Až praskne, bude to bolet. Nicméně proti Američanovi máte stále jednu výhodu a tou je silná měna. Koruna je měna, jejíž kurs vůči světovým měnám trvale roste. Proto velice nedoporučuji měnit koruny za jakoukoliv jinou měnu. Koruna je prostě v tomto ohledu „The Best“. Co už však doporučit mohu je to, abyste část svých úspor uložili třeba do zlata, jehož hodnota je v čase prakticky neměnná, nebo abyste nakoupili zemědělskou půdu, protože při současném zdražování ropy (probíhá i vzhledem k CZK díky vzrůstající náročnosti těžby v důsledku ubývání zásob) budeme muset potraviny, které sníme, pěstovat u nás (prostě si nebudeme moci dovolit vozit rýži z Číny, brambory z Polska a rajčata ze Španělska), a cena půdy tak vzroste. Ani nemovitosti nevypadají špatně, protože nikam nemohou utéct. Za žádných okolností se však nezadlužujte.

V Americe je to výrazně složitější, nicméně i zde se řešení pokusím navrhnout. Kolapsu realitní bubliny však už s velkou pravděpodobností zabránit nejde, je totiž už v plném proudu s exekucemi a ostatními průvodními jevy.

Aby se situace už neopakovala, je třeba:

Zaprvé, okamžitě zrušit FED (nebo mu zabránit vydávat peníze podle libosti jeho bankéřů) a vrátit se zpět k ústavnímu pravidlu, kde 8. oddíl 1. článku Ústavy říká, že The Congress shall have power to coin money, tedy že jedině Kongres má právo tisknout peníze a razit mince. Bylo by také dobré vydávat peníze na nějakém pevném základě. Bankéři, zvláště ti centrální, to sice neocení, nicméně peněžní systém se konečně stabilizuje.

Zadruhé, ukončit všechny války, co USA po světě vede. Ušetří se tak velké množství prostředků, které již nebudou muset být půjčovány od Číny a jiných států.

A zatřetí, okamžitě započít s procesem obnovování hospodářské soběstačnosti Spojených Států, zejména pak se pokusit utlumit jejich závislost na bolševické Číně. Nebude možné to provést okamžitě, ba naopak, potrvá to mnoho let (asi tak 30) a bude to hodně bolet, protože najednou nepůjde koupit laciné čínské zboží za balík levně vytištěných dolarů, jak si Američané za ta léta zvykli.

-převzato s laskavým svolením autora-

Další čánek analyzující současnou krizi: Krize? Jaká krize?